Skoky očima pamětníků
SKOKY
Vzpomínky pamětníků
Ve svém příspěvku chci podat prostřednictvím střípků vzpomínek z minulého století obraz Skoků. Toto období historie obce s důrazem na jeho poutní význam nebylo doposud zachyceno, nebo zachyceno pouze tendenčně. Vytvoření obrazu o konání poutí a zejména stavu kostela v našem moderním 21. století ponechám na každém čtenáři, neboť se o něm může přesvědčit osobně.
Poutní vesnička Skoky prošla po druhé světové válce třemi vlnami vysídlení, materiální a zejména lidské devastace.
Poprvé to bylo stejně jako v celém pohraničí – v letech 1945-6 odsun německého obyvatelstva. Po nich uvolněné zemědělské usedlosti dosídlili noví obyvatelé. Ti však vzápětí v souvislosti s kolektivizací a zabrání jim nedávno přidělených zemědělských usedlostí státními statky, ztratili chuť ve Skokách žít a začali postupně odcházet. Někteří z nich se vraceli zpět na Slovensko, část jich dodnes žije v okolí Slaného. V opuštění jim nezabránila ani snaha státních statků udržet je ve Skokách opravami jejich domů. To byla druhá vlna vysídlení, která s sebou přinesla úbytek školní mládeže, a proto ve školním roce 1960/61, došlo pro nedostatek dětí ke zrušení školy. Pater Vilém Cetl, farář ve Skokách, byl zde asi až do roku 1955, poté již zůstala fara neobsazena.
Třetí vlna vysídlení proběhla v 60. letech v souvislosti s budováním žlutické přehrady. Poslední obyvatelka Skoků byla v říjnu 1982 nalezena utopená ve studni.
Skoky byly ve své historii především poutním místem, to znamená, že lidé zde žili z poutního turismu. Pro vysvětlení života takového poutního místa použijme příklad poutního místa Svatá hora u Příbrami. I tam je jedna hlavní pouť v roce, pak několik poutí vedlejších v průběhu celého roku, ale poutníci přicházejí každodenně i mimo oficiální pouti. Podobně to bylo i ve Skokách. Hlavní pouť byla vždy první neděli v červenci a na některé další mariánské svátky se konaly menší pouti, podobně jako se dnes poutníci do Skoků scházejí ještě na 1. máje. Jinak si ani nelze vysvětlit údaj o až 30 tisících poutníků ve Skokách ročně. Poutní kostel byl cílem poutníků ze širokého okolí. Například za První republiky rodina Kaunznerova chodila pěšky až z Kračína vzdáleného asi 20 km.
Ve druhé polovině 50. let minulého století chtěla oficiální státní moc získat přehled nad děním během poutí ve Skokách. Proto Státní bezpečnost fotila poutníky během procesí. možná více než o poutíky jí šlo kněží, kteří se poutí účastnili. tak se stalo, že jednou večer před poutí byl na faru oznámen zákaz pouti pro údajnou karanténu vyhlášenou ve Skokách. Tehdy farář duchapřítomně požadoval písemný zákaz, který státní bezpečnost nedodala a pouť tak druhý den proběhla - beze škod na zdraví.
Další akcí, jak zabránit poutníkům na cestě do Skoků, byl zákaz jízdy autobusu přes most na Dolánce. Příslušníci Veřejné bezpečnosti se zaěšťitovali špatným technickým stavem mostu. Přitom přes ten stejný most v tom čase jezdila nákladní auta se dřevem. Tehdy projevil osobní statečnost řidič autobusu, který nechal cestující vystoupit, most přejel s prázdným autobusem a za mostem si poutníci opět nastoupili.
Podobně se jednou v letech 1956-7 stalo, že před hlavní poutí byla rozebrána dřevěná vozovka na železném mostě v Mlýňanech. Poutníci museli z Mlýňan do Skoků pěšky, Střelu přešli po provizorní dřevěné lávce.
Oficiální moc se snažila znepříjemňovat pořádání poutí i skrze takové maličkosti, jako rozdávání občerstvení. (Prodávat se vůbec nemohlo.) Představitelka z okresního národního výboru popotahovala spolupořadatele pouti zato, že rozdávali na sluníčku rozehřáté tatranky.
Nejznámější akcí "soudruhů" bylo navezení štěrku na cestu z Polomu do Skoků. Stalo se to v druhé polovině 80. lech, kdy již byla cesta z Mlýňan zatopená. Večer před poutí, kdy v kostele bylo již vše připraveno, se na cestě objevily fůry nerozhrnutého štěrku. Aby akce byla dokonalá, byly pozemky sousedící s cestou opatřeny cedulemi zákazu vstupu - to aby náhodou poutníci jdoucí mimo cestu nepoškodili zemědělské plodiny. Neměli však vše pod kontrolou. Zaměstnanci státního statku z Údrče do Polomu poslali buldozer a štěrk do rána rozhrnuli. Poutnící ráno nevěřili svým očím, že je cesta volná. Podle pamětníků byl odpovědný technik z Údrče kvůli tomu popotahován.
Na tomto místě pamětníci připomínají, že vůbec zajistit autobus býval problém. Ve Žluticích to mívali odpůrci poutí pojištěné, proto pro poutníky musely jezdit autobusy ze vzdálenějšího okolí.
V průběhu let tehdejší vedení města a strany přišlo ještě s jedním vylepšením. Pořádalo Vladařské slavnosti přesně v termínu hlavní poutě do Skoků. Pro jistotu si nestyděli ověřovat termín poutě telefonicky na žlutické faře.
Skoky byly a jsou především poutním místem. Zachycením osobních vzpomínek příslušníků starší generace jsem se snažil připomenout, že zejména nedávná minulost nebyla tak idylická, jak byla tehdy, a někdy je ještě i dnes prezentována.
Petr Brodský
5. ledna 2009